Zároveň pomalu začínala její dobrovolnická cesta do červeného krizového stanu v poničených Mikulčicích. „Když mamce volali ve dvě v noci, aby přijela do práce do Hodonína, tak jsem chtěla jet taky. Abych nějak pomohla. Taky jsem nechtěla nechat mamku odjet samotnou, když jsme nevěděly, jak to tam po tornádu vypadá,“ svěřuje se dívka z nedalekých Svatobořic.

Odkud vyrazily do okresního města. Při příjezdu nejdřív spatřily na silnici polámané větve a rozfoukanou skelnou vatu. „Když jsme uviděly první poničené baráky, tak jsme se lekly,“ vzpomíná na první setkání s následky tornáda.

Na letošních Svatovavřineckých slavnostech v Hodoníně hosté použili téměř deset tisíc vratných kelímků.
Hodonín po slavnostech bez hromad plastu: vratné kelímky uspěly, půjdou i jinde

Za světla uviděla víc. To už se také zařadila mezi dobrovolníky, když vyjela s rozvozem jídla pro policisty do postižených Mikulčic. „Byla to katastrofa. Kde ještě ve čtvrtek stály domy, tam prostě už nebyly. Hrozné…“ vrací se dívka o dva měsíce na zpět.

Celé prázdniny v zápřahu

Právě Mikulčice se pak pro ni staly místem, kde pomáhala téměř celé prázdniny. „Chtěla jsem pomoct lidem, připadá mi to užitečnější, než sedět doma nebo chodit na koupaliště. Sice ne každý v mé generaci je takový, aby jel hned pomáhat. I když i na jiných místech pomáhali někteří spolužáci z gymnázia,“ pokračuje studentka z červeného, krizového stanu.

Vstup na území Národní přírodní památky Hodonínské Dúbravy mezi Hodonínem a Mutěnicemi.
Na holoseč u Hodonína si posvítí inspekce, ohrožuje chráněné druhy

Z ně se snažila propojit dobrovolníky a řemeslníky s postiženými, kteří je potřebovali. A také zajistit stavební materiál, takže jednala i s firmami. „Byla jsem tam, kde byla potřeba. Tedy jak ve stanu, tak na barácích. Měla jsem tak i zednické školení, jak míchat maltu či jak nahazovat zeď. To jsem ale nechávala profesionálům, takže jsem spíš uklízela suť, nosila v kýblech maltu či škrábala omítku, na čemž není co zkazit,“ říká s úsměvem gymnazistka.

Ale využila i angličtinu, a to před umístěním francouzských dobrovolnic. „Jen jedna z nich uměla dobře anglicky. I tak jsem jim zvládla vysvětlit, co budou dělat a samozřejmě je poslat na daný barák, kde je potřebovaly. Starší lidé, kteří ale příliš neumí cizí jazyky, se s nimi ale domlouvali jak se říká rukama a nohama,“ dodává dívka, která vzhledem k začátku školního roku červený stan charity před mikulčickým kulturním domem právě opouští.

Všeho je málo

A poměrně smutně. „Budu moc ráda, když se všem podaří spravit. Vidím ale, že je tady pořád moc práce. Navíc je všeho málo, dobrovolníků, řemeslníků a chybí také materiál,“ posteskne si studentka.

Hodonínské letní koupaliště.
Koupaliště postupně zavírají, otevřeno zůstává v Hodoníně a Strážnici

Na druhé straně oceňuje, co se podařilo udělat a jak tady byli lidé k sobě kamarádští. „Byla tady úžasná parta lidí. Například vojáků, kteří byli suproví a s některými jsem v kontaktu doposud,“ podotýká Kristina.

Jak připomíná ani při zaučování dospělých nenastal problém. „Snažili jsme se pomáhat, co to šlo, takže nezáleželo na věku. Když jsem někomu vykala, tak mi řekli, ať toho nechám, že nejsou tak starší,“ dodává.