Kamarádi v hospodě jej občas žertem pojmenují Quasimodo – zvoník od Matky Boží. Po dvaceti letech totiž obnovil ve městě tradici klekání. Vyslyšel tak přání mnoha sousedů, kteří o nevyužité zvonici na kraji Ždánic už delší dobu mluvili. Až on ale nedávno našel odvahu vzít na sebe nezištně závazek zvoníka. A lidé v sousedních ulicích se na něj prý mohou spolehnout.

„Zvoním přesně. Mám kvalitní primky a hlídám si je ještě podle rádia. I když přijdu o chvilku dřív, počkám třeba půl minuty, abych byl skutečně přesný,“ říká o sobě šestašedesátiletý ždánický rodák. Týden mu trvalo, než se naučil správně držet rytmus a sladil se s pohyby zvonu. Pravidelně vyráží splnit svou povinnost ve svátky na poledne a každý den večer. Přes zimu na šestou hodinu večerní, přes léto bude chodit o půl osmé. Večerní zvonění si navíc „po chlapsku“ zpestřuje.

„Odzvoním a jdu na pivo. Je to signál i pro mé kamarády, se kterými sedávám u stolu,“ směje se. Dnes už nezvoní jen ve vyhrazené časy. Lidem se obnovená tradice ihned zalíbila a začínají se ozývat známí, aby při pohřbu některého ze sousedů, doprovodil zvoník nebožtíka při poslední cestě.

Naposledy slýchávali Ždáničtí klekání v sedmdesátých letech dvacátého století. Tehdy se o něj starala jedna z místních Aloisie Kouřilová. Po její smrti ale zvonice utichla. Zvonice stojí od roku 1969. Radnice ji nechala postavit namísto předchůdkyně, která stála o několik desítek metrů dál do přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Zvon, jehož jasný zvuk v těchto dnech Ždáničtí slýchávají, ovšem zvoníval už v původní zvonici.